Tomáš VOPAŘIL – ODBORNÝ MASÉR / INSTRUKTOR FITNESS

Dějiny masáže

220px-Badstuga,_nordisk,_Nordisk_familjebokTermín masáž je220px-Galen_detail mezinárodní původem z francie, avšak ta jej převzala z řečtiny. Massó znamená ve staré řečtině hnísti, mačkati. V jiných jazycíchpak  tříti mazati.

Mezi nejstarší písemné zmínky o masáži pochází z Egypta a Číny. Z Egypta pochází takzvaný Ebersův papyrus – dvacet metrů dlouhý a třicet centimetrůširoký svitek, jehož stáří se odhaduje minimálně na 1600 let př. n. l. Jsou to údaje a vědomosti o staroegyptském lékařství a masáž je uváděna jako jeden z možnýchléčebných prostředků. V Číně je nejstarší literární památkou tohoto druhu“Nei Ťing Su Wen“, což se dá přeložit jako „Kniha o obtížích“ či „Kniha o vnitřních nemocech. Za jejího autora je považován Chuang-ti, legendární Žlutý císař.Údaje o životě této mýty opředené, ale přece jen historické osobnosti se rozcházejí. Někteří dějepisci se domnívají, že žil kolem roku 2500př. n. l., jiní ho kladou až k roku 3700př. n. l.Pečlivou literární analýzou se však zjistilo, že „Ne Ťing Su Wen“ je dílem několika autorů a že pochází z doby mladší, než aby jej mohl stvořit Žlutý císař. Ať tak či onak je stáří díla ctihodné a masáž je zde vedle jiných léčebných procedur zastoupena  také. Zde a později u autorů mladších  (Konfucius 552-479př. n. l.) se doporučuje s masáží provádět dechovou gymnastiku jako účinou léčebnou kůru. V 6. Století fungovala v Číně vysoká lékařská škola, na níž se vedle mnoha jiných oborůpřednášela a prakticky vyučovala i masáž.

Také v indické Ajurvédě(věda o dlouhém životě), jejíž písemný záznam púopchází z období kolem roku 1800př. n. l. a jejíž ústní forma je podstatně starší, je mezi léčebnými procedurami uváděna i masáž.

Japonsku se masáž odedávna využívala ve spojení s vbodními procedurami. Užívalo se hojně různých pomocných prostředků a přístrojů, jako válečků a paliček.

Snad za původní zakladatele sportovní masáže je možno považovat staré Babylóňany a Asyřany, kteří je používali ve vojsku. V asyrském městě Ninive v paláci krále sanheriba byla nalezena alabastrová váza, na níž je znázorněna masáž.

Masáž znali  i Peršané a Egypťané. V Ebersově papyrusu, který někteří datujíc do doby 5000př. n. l. , je uváděna masáž jako mjeden z léčebných prostředků.Egypťané používali při masáži různých vonných mastí a směsí nilského bahna s olejem, jež v těch dobách nahrazovalo vlastně mýdlo.

Od Egypťanů se masáži naučili Židé, kteří masáž dokonce ritualizovali až do formy obřadu.Z bible je známo, jak Maří Magdalena umyla Kristu nohy, otřela je vlastními vlasy a namazala vonnou mastí.Byla to nejen pocta , ale i osvěžující masáž.

Řecku Hippokratés(460-377př. n. l.), označovaný za „otce evropské medicíny“ znal léčebný účinekmasáže při onemocnění kloubů a páteře. Masáž nebyla jen pouhým léčebným úkonem, používali ji zejménazápasníci a sportovcipřed výkonem. Prováděli ji profesionální maséři-aleptové. Masáž se vyučovala v gymnazionech(předchůdci našich středních škol) vrámci tělesné výchovy vedle gymnastik

Od Řeků převzali masáž Římané, díky slavnému řeckému lékaři, který se jmenoval Asklepiades(124-60př. n. l.) a přestěhoval se do Říma, kde získal značnou pověst pro své široké znalosti a medicínskou zručnost.Rozlišoval několik druhů masáží: suchou a  s tukem, dlouhodobou a krátkodobou. Zavedl masážní hmat – chvění.Vedle masáže doporučova laktivní pohyb, studenou sprchu a střídmost v jídle a pití(zejména vína). Nejslavnější z římských lékařů Claudius Galenus(131-201n. l.), lékař školy gladiátorů, který jako první cílevědomě použil masáže jako součásti tělesné výchovy. Soustavnou masáží a vhodným tréninkem dokázal zesílit svaly a připravit tak atlety na vysoké výkony. Využíval masáže před a po výkonu. Galenus je pokládán za praotce sportovní masáže.V 1. Století př. n. l. byly u Římanů v oblibě lázně s vyhřívanými podlahami a stěnami(odtud i jeji ch název – thermy).Byla to střediska tělesné kultury, kde se edle bazénů a místností pro koupele nacházely i masérny, šatny, místnosti pro natírání olejem, tělocvičny pro gymnastiku, odpočívárny, ale i čítárny, knihovny a obrazárny.

Středověk, který se staral více o teologii a duchovní spásu člověka než olékařství a tělesnou kulturu, znamená pro masáž obdibí úpadku.Úroveň lázeňství poklesla a amasáž, pokud se ještě v lázních prováděla, nabyla již chápána jako léčebná procedura. Vždyť jenom obnažování těla, natož pak dotýkání se obnaženého těla, bylo považováno za nemravnost. Masáž zavrhla i oficiální medicína.Středověký medikus často vyšetřil pacienta , aniž by se ho dotkl! Možná to bylo ze strachu před možnou infekcí nebo před cizopasníky, o které tehdy nebyla nouze.

Jedině Arabové navázali na poznatky z antického světa, nadále rozvíjeli přírodní vědy a lékařství. Nejslavnějším představitelem  arabské vědy tohoto období byl tádžický lékař, polyhistor, básník, filozof, matematik, astronom a státník v jedné osobě – Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh Ibn Sína, kterého známe pod polatinštělou zkomoleninou Avicenna(980-1037). Medicínu se naučil od křesťanského lékaře, studoval ji však i z děl Galenových. Je nazýván „knížetem lékařů“. Z jeho děl vyniká „Kánon lékařství“, kde uvádí, že cílem masáže je urychlit odplavení  látek, které způsobují únavu a bolest, ze svalů. Na rozdíl od Řeků, kteří masírují výhradně rukama, používají Arabové i nohou a mají i některé pro nás nezvyklé hmaty.

Od Arabů převzali masáž Turci, Peršané, kavkazské a středoasijské národy.

K renesanci lékařství, tělesné výchovy a masáže dochází až v 16. Století. Renesanční lékaři znovuobjevují antická díla svých předchůdců a s některými poznatky se seznamujíi prostřednictvím arabských učenců. Díky prvním pitvám se rozvíjí anatomie, dochází k renesanci tělesné kultury, zlepšuje se i hygiena.Symforius Chambie píše knihy o tělesném pohybu a masážích a po dlouhé odmlce se masáž stává jedním z léčebných prostředků. Ambroise Paré(1510-1590) doporučuje masáž při kloubních onemocněních stejně jako Hippokratés. Profesor Giovanni Alfonso Borelli(1608-1679), neapolský přírodovědec ve své knize „O pohybu živočichů“ pojednává o příčině pohybu, o smršťování svalů a o účinku dlouhých kostí, které jako páky pohyby přenášejí. Všímá si i vlivu nervů na svalovou činnost a snaží se vysvětlit i podstatu svalových bolestí, které lze zmírnit právě masáží. Hieronym Mercuriallis ve svém díle „O gymnastice“ (1569) shromáždil dostupné znalosti o masáži a léčebné gymnastice. Text doprovází kresbami.

I když byla masáž „znovuobjevena“, nedosáhla po praktické stránce v evropských zemích takové úrovně jako ve starověkém  Řecku a Římě. Uplatňovala se hlavně v lékařství, v tělesné výchově se využívala v menší míře.

V 19. Století se zrodila moderně pojatá masáž. Zásluhu na tom má švédský teolog, jazykovědec a básník Peter Henrik Ling(1776-1839). Byl často nemocný. Při pětiletém pobytu v cizině se setkal s primitivně prováděnou masáží a sám vyzkoušel její účinek na sobě. Vypracoval vlastní systém masáže a zacvičil svého maséra. Pravidelně prováděná masáž zlepšila Lingův chatrný zdravotní stav natolik, že se začal aktivně zabývat gymnastikou a sám vyučoval šerm. V roce 1813 založil po návratu do Švédska Ústřední ústav švédské gymnastiky. Vedle výuky gymnastických cvičení , zaměřených také zdravotně,  bylo součástí i výukové středisko masáže. Tyršův tělovýchovný systém vychází právě z Lingovy školy, nepřevzal však masáž. Pro nás má význam masérská škola Isidora Zabludowského(1851-1906), který zpočátku působil v Petrohradě a později přednášewl na univerzitě v berlíně. Zabludowský napsal více jak sto esejů o masáži a vycvičil mnoho světově proslulých masérů.

Samotná sportovní masáž vznikla u severských národů – Švédů a Finů. Zv láště zvučné jméno má škola dr.Hartea v Helsinkách. Švédskou a finskou masáž si osvojili američtí atleti při olympijských hrách v roce 1900, původní systém přepracovali a po uplatnění na olympijských hrách v roce 1912 jej znovu od Američanů převzali evropští sportovci.

První pojednání o masáži v Čechách vydal v roce 1906 v ěhlasný ortoped Vítězslav Chlumský(1867-1943). Ve třicátých letech zavedl u nás masáž podle Zabludowského školy profesor balneologie Edvard munt a začal pro ni používat název Klasická masáž. Z ní se postupem času diferencovaly i ostatní druhy masáže, které se mezi sebou výrazně liší pojetím i technikou provádění. V roce 1928 přednášel MUDr. M.Jaroš poprvé sportovní masáž v obci sokolské v Praze v Tyršově domě. Veškeré úsilí rozšířit sportovní masáž mezi sportovce se však nesetkalo s předpokládaným úspěchem. Jediným výsledkem této práce bylo první vydání učebnice „Sportovní masáž“, kterou napsal pozdější univerzitní profesor MUDr. M. Jaroš. Větší rozšíření sportovní masáže  nenastalo ani po roce 1934, kdy byla zákonem povolena masérská živnost.

V 50. letech další vydání učebnice prof. MUDr. Jaroše „Sportovní masáž“ neovlivnilo zájem o masáž tak, jak by se předpokládalo. Masáž se přednášela na některých tělovýchovných kurzech, a to ještě ve velmi omezeném rozsahu. Vzestup nenastal ani po roce 1950 kdy byl uspořádaný první – a na dlouhou dobu poslední – kurs sportovní masáže v Petrohradě v Čechách.

Jisté oživení nastalo v 60. Letech, kdy byla organizována pravidelná školení sportovních masérů.